Informace emailem

Novinky e-mailem

 

Bookmark and Share

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Kam na výlet

 

Czech POINT

infocentrum Slaný

infocentrum SlanýInfocentrum Slaný
Pod Velvarskou branou
Velvarská 136/1
274 01 Slaný

Telefon: 312 523 448
e-mail: ic@infoslany.cz

Po až Pá
9.00 - 16.00

Občanské sdružení Přátelé Podlešína o.s.

Občanské sdružení Přátelé Podlešína o.s.

validita

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Maštalíř Bohumil 25 letBohumil Maštalíř

Narozen 8.11.1889 v Podlešíně č.p.81. Vyučen zedníkem. V roce 1910 odveden k 8 pl. dělostřeleckému v Praze hradčanech.

1914 povolán do světové války. Účasten bitev v Srbsku, Rusku a Itálii.

1919 mobilisován s hodností rotmistra proti maďarům na Slovensku.

Byl nejdéle působícím kronikářem obce a svou práci odvedl skvěle. Přepisovat kroniku do elektronické podoby byl pro mne nezapomenutelný zážitek.

Pan Maštalíř se snažil opravdu vystihnout život v obci a i  na stylu jakým je psána je vidět, že měl Podlešín velice rád. Z obce se pan Maštalíř odstěhoval do Prahy za dcerou v roce 1970.

Popis života Bohumila Maštalíře po odchodu z Podlešína zpracovaný jeho vnučkou a s jejím svolením uveřejněný.

Bohumil Maštalíř (všichni mi říkali „Milku“)
v letech 1970 - 1980

V roce 1970, tuším že někdy koncem zimy, postihla mojí babičku, paní Annu Maštalířovou, mozková příhoda. Z nemocnice se vrátila domů do Podlešína jako ležící pacient s nevalnou prognózou na uzdravení. Moje matka reagovala rychle. Jela do Podlešína a velmi brzo zařídila vše potřebné pro přestěhování babičky i dědečka k nám domů do Prahy.
Bydleli jsme tehdy ve velmi pěkném prostorném secesním bytě v ulici U Rajské zahrady na rozhraní Žižkova, Nového Města a Vinohrad.
Děda velmi těžce snášel sevření městského bytu, ale byl to člověk sice ne vzdělaný, ale s přirozenou inteligencí a taktem, a proto mým rodičům situaci nikterak neztěžoval. Babička už se na nohy nikdy nepostavila a v červnu 1971 zemřela.
Moji rodiče měli v té době velikou zahradu v Praze Čimicích a tam bylo přestěhováno několik dědových úlů se včelami. Děda byl od dětství vášnivý včelař a v době největšího rozmachu svého koníčka měl v Podlešíně (č.p. 29) kolem šedesáti včelstev. (Už nikdy jsem nejedla tak dobrý med!) Na zahradě v Čimicích byla bohužel jen bouda na nářadí a nedalo se tam přespat. A tak náš děda jezdil každý den ráno ze Žižkova do Čimic a večer zpět. Bylo mu sice v té době už 81 let, ale vůbec ho to, ani v letních vedrech, neunavovalo.
V zimě se bavil tím, že pěšky(!) obcházel všechna pražská památná místa. Chodil ze Žižkova pěšky na Hrad (nevyznal se v trasách pražských tramvají a autobusů a tak trénoval svoje nohy.) Vojákoval totiž na Hradčanech v desátých letech minulého století a měl na tu dobu svérázné vzpomínky, které si po šedesáti letech na známých místech vybavoval. Pokud bylo jen trochu příznivé počasí, chodil tak každý den. Chodil přes Nové Město na Malou Stranu, zastavil se na oběd v dnes už zaniklé pivnici U sv. Tomáše, kde jako voják, podle svých slov, píval pivo z holínky a proháněl malostranská děvčata, pokračoval na Hrad, nebo na Petřín, Strahov, Pohořelec a dokonce jednou došel až na Bílou Horu a zpět. Jindy se vydal na vznikající Jižní Město, nebo do Vršovic, odkud byla jakási jeho mladá láska a jindy putoval zase jinam. Možná, že tu a tam použil MHD, ale i tak to byly výkony obdivuhodné. Večer při večeři nám svoje každodenní zážitky vyprávěl. Když počasí jeho výletům nepřálo, chodil alespoň v našem domě do pátého patra a zpět, aby nohy nezahálely!
Když mu bylo 83 let, v roce 1972, objevily se potíže s tříselnou kýlou a byl na operaci v nemocnici Na Františku. Jak jistě víte, lékaři mají obavy z operací takto starých pacientů, jednak je na takovou operaci třeba celkové anestézie a jednak se objevují potíže se srdcem, potíže s hojením operačních ran a podobně. Děda prodělal všechna předoperační vyšetření a lékaři konstatovali, že stav jeho mysli a organizmu odpovídá člověku o dvacet až dvacet pět let mladšímu. Operovali ho a děda byl za pár dní po návratu z nemocnice v pořádku.
Můj děda měl velmi veselou povahu, zkrátka byla s ním pořádná legrace. Byl vždy a všude vítaný a oblíbený. Pamatuji se, že se v Podlešíně vyprávělo, že když jedou „jézeďáci“ dvěma autobusy na výlet, můj děda musí jet v jednom tam a ve druhém zpět, aby o jeho společnost nikdo nepřišel.
Život v domácnosti mých rodičů pro dědu moc zábavný nebyl. Moje maminka měla s početnou rodinou a vlastní prací hodně starostí a můj tatínek, to byl spíše morous. Moje sestra v té době pracovala jako servírka v již zmíněné pivnici U sv.Tomáše a já měla po maturitě a začala jsem pracovat jako programátora ve spořitelně. Moje sestra pracovala ob den, a pokud měla službu, pracovala až do zavírací hodiny. Já, její a můj budoucí manžel, my všichni jsme se často o víkendu scházeli večer U sv. Tomáše, bavili se tam a čekali až sestře skončí směna. Potom jsme si obvykle vzali taxíka a jeli k nám domů pokračovat v zábavě. To byl právě okamžik, na který čekal náš děda! Bydleli jsme ve zvýšeném přízemí a děda nás v pyžamovém kabátku od večera vyhlížel za oknem a jakmile taxík zastavil a naše čtveřice se vyhrnula ven, mával na nás, v ruce láhev vermutu nebo becherovky, celý šťastný, že ta denní nuda s mými rodiči končí a začíná ta pravá zábava s mládeží!
A tak to opravdu bylo, můj děda měl mnohem blíže k nám, nežli k mým rodičům. Při těch večerních a nočních sedánkách nás děda skvěle bavil svými historkami z vojny, z I. světové války, z předválečné republiky a pochopitelně z Podlešína. Je jasné, že jako každý správný vypravěč si tu a tam něco přidal, ale nikomu z nás to nevadilo, prosmáli jsme celé hodiny a vzpomínáme na to dodnes!
Když promoval můj švagr, probíhala oslava v jednom velkém pražském hotelu a děda strhl svým vyprávěním na sebe pozornost do té míry, že číšníci a kuchaři nechali práce a přišli ho na plac poslouchat!
Moje sestra se v roce 1972 vdala, přestěhovala se do Střešovic do bytu ve vile se zahradou, kde jí děda velmi často navštěvoval, zvláště když se mu narodila první pravnučka a sestra byla doma na mateřské dovolené. V roce 1976 se děda dočkal ještě dalších čtyř pravnoučat, a sice mojí dcery, dvojčat jeho vnučky se synovy strany a ještě chlapce jako druhého dítěte mojí sestry. Věkový rozdíl mezi mým dědou a mojí dcerou byl 87 let a můj děda byl schopen jí hlídat jako miminko, když jsem si potřebovala něco zařídit mimo dům. Bydlela jsem tehdy v pátém patře bez výtahu a děda neztrácel chuť mě navštěvovat.
V roce 1976 vyměnili moji rodiče byt na Žižkově za byt na Palmovce v Libni. Důvodem jsem byla já, protože z té vícesměny „zbyl“ byt i pro mě a mého manžela. Na stejném patře v domě na Palmovce bydlel také hodně starý pán a moji rodiče si mysleli, že by v něm děda mohl najít kamaráda. To ale nevyšlo. Soused, pan Pňovský, byl vyhlášený pražský krejčí už za první republiky a i přes svůj věk šil stále a stále velmi dobře. Šít si u něj v té době nechávala pražská umělecká scéna, vycházející hvězda Karel Gott, Jiří Korn a spousta dalších. Sám pan Pňovský chodil prvotřídně oblékán, perfektně padnoucí obleky, košile, tehdy velmi moderní maxikabáty, měl dlouhé bílé pěstěné vlasy, zkrátka zvláštní zjev. Pochopitelně tím vším mého dědu, praktického člověka z vesnice, popuzoval. Nejen, že se neskamarádili, ale skončilo to tak, že můj děda si v otevřeném okně počíhal, až půjde Pňovský ven a chtěl mu hodil na tu „máničkovskou“ bílou hlavu přezrálou hrušku! Moje matka tomu včas zabránila!
V létě děda také tu a tam pobýval na chatě svého syna Bohumila v Klobukách na Kladensku. Tam zase prováděl to, že si opatřil červenou barvu a malý štěteček a chodil po lese a okolí a chytal hlemýždě. Na ulitu každému namaloval malinkou červenou tečku. Musel jich pochytat a označit dost, když do Klobuk přijel redaktor jakýchsi místních novin a chtěl vidět ojedinělý druh hlemýždě, který se v Klobukách objevil. Děda se skvěle bavil!
V roce 1977 prodali moji rodiče zahradu v Čimicích a koupili chatu v Borku u Rokycan. Byli už oba v důchodu a tak tam s dědou trávili hodně času. Náš děda začínal stárnout. Ne že by ho snad opustit humor, ale už neměl včeličky, už nechodil na dlouhé výlety a spíše sedával v klidu venku na zahradě na sluníčku a těšil se na každou naší návštěvu.
V listopadu 1979 byla velká oslava dědových devadesátin a on pookřál a bavil nás jako za starých časů. V zimě pak trochu postonával, nic vážného. Na jaře 1980 už bylo zjevné, že chřadne. Nechával se od mého muže už i holit, sedával celé dny jen u televize, i když duševně byl stále svěží. V květnu se dostavily nějaké urologické potíže a syn ho nechal odvést do kladenské nemocnice. 22.5.1980 v ranních hodinách můj děda zemřel ve věku nedožitých 91 let.
Ještě večer přes tím, než odešel z tohoto světa, laškoval se sestřičkami a všichni kolem něj se smáli! To byl můj děda Bohouš!

 

Fotografie nám laskavě zaslala i s popisem vnučka pana Maštalíře za což jí srdečně děkuji.

Stránka

  • 1

Bohumil Maštalíř roku 1912 - 23let

Bohumil Maštalíř roku 1912 - 23let

Stojící žena - Božena Maštalířová, dcera pana Maštalíře - 1937

Stojící žena - Božena Maštalířová, dcera pana Maštalíře - 1937

asi 1928 vpravo Anna Maštalířová 35 let

asi 1928 vpravo Anna Maštalířová 35 let

Bohumil Maštalíř 1974 - 86 let

Bohumil Maštalíř 1974 - 86 let

Bohumil Maštalíř 1974 - 86 let

Bohumil Maštalíř 1974 - 86 let

1972 s ditetem z pribuzenstva

1972 s ditetem z pribuzenstva

1974 svatba vnucky Bohumila Maštalíře

1974 svatba vnucky Bohumila Maštalíře

1976 s pravnučkou Kamilou

1976 s pravnučkou Kamilou


Stránka

  • 1